10 důvodů pro odchod do zahraničí

1. Vzali mě všude, ale nechtěli mě nikde

Rok a půl hledání vhodného místa v ČR. Několik stáží na různých chirurgických pracovištích úplně mimo povinné předměty. Zájem o výzkum. Výborné studijní výsledky. Personalistika v medicíně se ale neřídí podle stejných hodnot jako na zbytku trhu práce. Ochota se přestěhovat ani změnit obor nestačily. Rok a půl snahy, schůzek, emailů a telefonátů, proto abych zjistila, že prvním kritériem (s váhou 10) výběru mezi absolventy je mužské pohlaví, dále následuje fakultní příslušnost a to, jestli dotyčný chodil stážovat na dané oddělení. Pak možná ostatní běžná kritéria jako zájem o obor, zkušenosti ze zahraničí a jazyková vybavenost. Rok a půl despektu, že to není obor pro mě, že nemá cenu dělat výzkum, a že mi jde určitě hlavně o peníze.

2. Protože jsem mohla

Jak prohlásil jeden chirurg z pracoviště popálenin, kde jsem stála o místo:“ Ale kolegyně, s takovým životopisem se přeci chodí do zahraničí!“. V době, kdy bylo jasné, že to v České republice zrovna moc nevyjde, jsem už měla certifikát z FJ na úrovni C1, tři zahraniční letní stáže a Erasmus na 3. nejlepší francouzské LF. K tomu několik doporučujících dopisů z různých zahraničních pracovišť. A k tomu, příslib diplomu z LF UK, což pro evropský prostor včetně Švýcarska znamená možnost docela snadného uznání lékařského vzdělání. Navíc spousty informací o tom, jak to chodí v ostatních zemích ohledně postgraduálního vzdělávání. Dveře přímo dokořán.

3. Kdy, když ne teď?

Hned po promoci (jak vyplývá z mého pozorování) se všichni rozběhnou do různých koutů země, ale většina se od sebe nikterak neliší v tom, že se začne usazovat. Řešit bydlení (tedy upsat se k několika desetiletím splátek), stvrdit dlouholeté vztahy svatbou a pomalu myslet na děti. Čím víc toho člověk má, tím hůře se to později opouští. Rozhodnutí se stávají složitější a složitější. Stěhování se týká více osob a více věcí…Důvěru v české specializační vzdělávání jsem neměla nikdy, naději v dobrou práci jsem po dlouhém a neúspěšném hledání ztratila, a tak jsem šla.

4. Abych se naučila rozumět světu vědy a výzkumu v medicíně

Na všech ostatních vysokých školách se musí napsat diplomová práce. Jen lékařské fakulty mají výjimku, ale proč když právě možná jen tady a na jiných přírodovědných oborech by alespoň čas od času mohly vzniknout smysluplné projekty? My na naší fakultě jsme se problematice porozumění vědeckým textům věnovali asi tak 2, 5 vyučovacího dne. Když mám nějakého komplikovanějšího pacienta, pořád se mi hlavou honí otázky, na které už někdo hledal a často i našel odpověď v nějaké studii nebo alespoň popsal podobný případ. Kde? Všechno lze snadno najít v databázích na internetu, ale rozumět tomu, co čteme, výrazně překračuje běžnou čtenářskou gramotnost v angličtině. Kolik ale znám lidí v mém okolí, kteří umí skutečně interpretovat význam a hodnotu popsaných metod a výsledků? Ve Francii interpretování studií tvoří 10% výsledku rozřazovacích zkoušek. Ve Švýcarsku všichni píší závěrečnou práci za základě spolupráce s nějakou výzkumnou skupinou. Já neumím skoro nic z toho a to se musí změnit, protože jinak se ani nepřiblížím medicíně založené na důkazech. Navíc mám zájem si alespoň vyzkoušet práci na klinickém výzkumu. Nebo rovnou dělat PhD.

5. Protože jsem nomád

Na konci šestého ročníku se mi chodby v naší fakultní nemocnici zdáli ještě nekonečnější než kdy předtím, obličeje tisíce zaměstnanců čím dál tím povědomější a celý motolský areál tak nějak zevšedněl. Celkově mám o této nemocnici dost vysoké mínění, ale v tu chvíli jsem prostě už jen chtěla změnit prostředí. Neznámo mě nijak neděsí. Naopak, vyrazit jen tak s batohem nebo ještě lépe na kole s brašnami na hodně dlouho by bylo přesně to, co bych udělala, kdybych se ještě o něco víc nechtěla zabývat medicínou. Ve Švýcarsku i Francii se lékaři před atestací několikrát stěhují, aby vystřídali různé úrovně nemocnic a poznali tak celý systém péče v jejich oboru. V ČR nepředstavitelný zásah do soukromí a komfortu lékaře, ale mě se tento koncept líbil a příslib změn a objevování mě lákal.

6. Protože mi dělalo radost mluvit francouzsky

Nějak jsem se postupně, někdy mezi 3-5. ročníkem LF, dostala na plynulou úroveň francouzštiny. Spíše v tom hrálo roli moje jediné prospěchové stipendium, které jsem obratem investovala do soukromých hodin se skvělou učitelkou. Kdykoliv jsem mohla, prováděla jsem v Praze nebo přímo ubytovávala francouzsky mluvící cestovatele přes Couchsurfing. Když jsem byla ve Francii na Erasmu, stala jsem se nejoblíbenějším návštěvníkem knihovny uprostřed arabského ghetta (hned vedle studentské ubytovny), kde mi pracovnice knihovny přeochotně hledaly vhodné knihy a učebnice k přípravě na jazykový certifikát. A pak to přišlo, jednou jsem si všimla, že jim rozumím. A že se můžeme bavit skoro o všem a jde to skoro samo. Čirá radost a cesta k spoustě příběhům a názorům, setkáním s lidmi z celého světa a zemí, o kterých tady nic nevíme.

7. Protože jsem se chtěla vyhnout bažině českého specializačního vzdělávání

Celý začátek roku 2017 byl ve znamení diskuzí na téma Nová podoba specializačního vzdělávání. V červnu, kdy se lámal chleba – bylo třeba se zapsat do jednoho nebo více oborů, protože od 1.7. 2017 se už dalo zapsat jen do oborů podle nové vyhlášky. V tu chvíli mnoho informací nebylo, nikdo nebyl schopen říct , jak vzdělávání v nové podobě bude konkrétně vypadat, jaké stáže budou potřeba a jaké změny nastanou v kritizovaném logbooku operací k atestaci. Odborné společnosti na tom teprve začínaly pracovat. Navíc žádná nemocnice neměla akreditaci pro nové specializační vzdělávání, i když se dalo předpokládat, že většina ji získá. Nepříjemná situace, řekla bych. Nedělám si iluze, že s novinkami ve vzdělávání vymizí to ohromné množství podvodů, obcházení povinností pro dobro domovské nemocnice, které chybí lékaři na stážích jinde, zkracování stáží a jiné pokřivení smyslu vzdělávání mladých lékařů. Já nic obcházet nechci, nechci podvádět a připisovat si operace, které jsem nedělala. Nechci se někam upsat na dlouhé roky výměnou za to, že mi umožní vzdělávání. Nechci stážovat na nějaké klinice, kde mojí rolí bude zdálky opatrně pozorovat a někdy pomoci se psaním zpráv a příjmů. Takhle to vypadat nemá a z mého pohledu by byla chyba na to přistoupit.

8. Protože jsem nechtěla ztratit chuť a zájem

Na začátku studia jsem byla obklopena snad bez výjimky skvělými, zapálenými a zvídavými spolužáky. Jenže během ubíjejících let, kdy studium šlo snadněji, ale o to bylo více ubíjející a šlo už jen o to „ to nějak doklepat a pak se věnovat svému oboru“. Čím více jsem jezdila do zahraničí na stáže, tím více jsem si toho rozdílu mezi spolužáky okolo mě doma a v zahraničí. Lidé jsou různí a takové hodnocení se může zdát přehnané, ale ke konci studia jednoznačně byl rozdíl v přístupu ke studiu a zájmu o věc mezi studenty ze zahraničí (které jsem viděla ve Francii, ale i na různých letních stážích). S trochou nadsázky bylo cílem většiny mého dvojkruhu jen si „ odsedět přednášky“, hlavně se na nic vyučujících neptat, přežít tu hodinu denně na oddělení a rychle domu nebo na brigádu. I sama na sobě jsem to začínala pozorovat, ale naštěstí to zpět vždy vrátil pobyt v nějaké zahraniční nemocnici, kde jsem viděla lidi sobě podobné. Pokračování toho všeho despektu a deziluzí v nové realitě mladého lékaře se mi nechtělo riskovat.

9. Protože mě nesmírně zajímají příběhy lidí okolo

Většina pacientů přichází k lékaři vědomě nebo podvědomě s přáním toho, aby se o ně zajímal a s různou mírou ochoty se mu otevřít. Pro mě to znamená jeden z nejlepších a zároveň nejcitlivějších momentů mojí práce. V prvních pěti větách buď vytvoří vztah, nebo se jeho vytvoření zabrání a zbytek konzultace/pobytu na oddělení se točí jen kolem nezbytných otázek a odpovědí. Když se zadaří, mohu se dostat k zajímavým příběhům. Jistě to platí i v Česku, ale v zahraničí je společnost tak nějak barevnější a i díky mé práci a zájmu se setkávám s nesmírně různorodou skupinou lidí. Jen tak pro představu: série rozhovorů s mým blízkým kolegou z Nigeru na téma přítomnost francouzské armády v jeho zemi. Nebo pacient z Gruzie, který byl ve své zemi (podle svých slov) z politických důvodů pronásledován a i ve Švýcarsku mu neznámý útočník probodne plíci. Nebo 95letá paní, která už na světě nemá jediného vrstevníka a nechce tu být, a různými, málo uvěřitelnými způsoby se každodenně pokouší o sebevraždu. O tom i mnohém dalším se dočtete v rubrice Příběhy.

10. Abych se mohla s klidným svědomím vrátit léčit do ČR

Všichni učitelé jsou v 6. ročníku moc zvědaví, kde budete pracovat. Jeden profesor po mé odpovědi prohlásil: „ A kdo bude léčit naše babičky a dědečky?“. Neřekla jsem nic, ale myslela jsem si to samé, co si myslím i teď: „ Snad především někdo, kdo to umí“. Takže stručně a jasně vrátím se zaprvé, až to budu podle mého uvážení umět dostatečně na to, abych zvládla dobře vyřešit běžné i méně běžné situace nejméně v mém vlastním oboru. Zadruhé, pokud by nastala situace, že bude šance na lepší vzdělávání v ČR než jinde. Protože vzdělání a jeho úroveň je na prvním místě, tato situace, obzvláště v chirurgii, vyžaduje nepokrytě oportunistický přístup. Nikdo jiný, než já, se o průběh mého vzdělání v chirurgii totiž nepostará.