Hledání místa na všeobecné chirurgii v šestém ročníku

Nechtěli mě nikde, ale vzali (by) mě všude.

“Kolegyně, co chcete dělat za obor?”

Začátek října a mého posledního roku na lékařské fakultě.  Tou dobou už jsem za sebou měla několik neúspěšných měsíců hledání místa, nejlépe s PhD studiem na plastické chirurgii a můj plán A se prakticky rozplynul. O hledání v 5. ročníku se dočtete více zde. První  blok stáží a státnice z chirurgie. Z celého dvojkruhu 30 studentů mám o všeobecnou chirurgii zájem jenom já.  Kdykoliv mohu, měním si s někým místo operačním na stále. Začínají neustále opakující se rozhovory : „ Kolegyně, co chcete dělat za obor? Chirurgii, nejlépe s PhD. Aha, to není zrovna moc obor pro ženy.“  Dál nic.  Naší fakultní klinice jsem věnovala  hodně pozornosti, i díky jednomu volitelnému předmětu, a z mého pozorování  jednoznačně vyplynul značně nepříznivý poměr mezi dobrými a špatnými lékaři, možnými nadřízenými  i učiteli, a i kdyby mi něco nabízeli, moje odpověď by byla jasné NE.

Kde všude jsem se hlásila

Ve stejný čas, někdy v listopadu jsem se rozhodla přihlásit se do velmi oficiálně vypadajících výběrových řízení, které prvním rokem organizovaly fakultní nemocnice v Olomouci a Brně.  Ty se snažily porovnáváním životopisů a různých zkušeností budoucích absolventů vybrat kandidáty na mnoho pozic na různých klinikách, včetně úvazku na fakultě, tedy s ohledem na postgraduální studium. Vypadalo to velmi organizovaně a transparentně, tak jsem se přihlásila. Dále jsem rozhodla obhlédnout si jedno menší  okresní oddělení chirurgie, v nemocnici poblíž Prahy, kde jsem  měla povinnou 14 denní stáž na pediatrii. O tom hned o kousek níže.

Možná Česko, možná zahraničí

Listopad byl také ten moment, kdy jsem dospěla k rozhodnutí zkusit zahraničí a připravila si francouzskou verzi svého už dost slušně vypadajícího životopisu a motivační dopis. Rozeslala jsem to do Belgie  ( do Bruselu, protože každý se může hlásit jen na jedno místo) a na všechny chirurgické pracoviště v francouzské části Švýcarska.  Jediný doporučený dopis za 27 Kč stačil jako přihláška na francouzské rozřazovací zkoušky ECN.  Začala jsem chodit na plastiku na Bulovce a stále chodila na popáleniny. I pokud bych se rozhodla pro jednu z těchto možností, cesta vedla přes všeobecnou chirurgii. Pro úplnost je třeba zmínit, že na Bulovce byla šance, že bychom řádově za dva roky spustili můj projekt na výzkum v plastické chirurgii a říkali, že by mě rádi vzali. Dokonce měli ve zvyku takovým studentům pomoci s nalezením místa na nějaké okresní chirurgii ve středočeském kraji na povinné dva roky.

Proč jsem nevyužila příležitosti být možná jednou plastický chirurg

Zde je třeba vysvětlit, proč jsem se po takovém dlouhém hledání s radostí nechytla této možnosti.  No možná jsem mohla.  Chovali se tam ke mně, i ostatním zájemcům z řad studentů moc hezky. Pozvali nás na kongres plastické chirurgie. Ale nějak se mi to nezdálo. Přišlo mi, že operací se tam odehrává docela málo, že techniky nejsou úplně up to date  (ale to nikde, kde jsem byla, snad možná na té tajuplné klinice jiné fakulty, která mě nikdy nechtěla nechat stážovat), že lékaři v pokročilé fázi své cesty k atestaci dělají pořád dost malé věci a celkově veškeré dění na klinice až příliš závisí na přízni nebo nepřízni jejího vedení.  Ještě tam byly další důvody, které se ale nemohou objevit ani na tomto anonymně psaném blogu.

“Zájemci-klukovi budu muset dát přednost.”

V menší okresní nemocnici se mi moc líbilo. Tentokrát jsem zvolila taktiku, že jsem Nikdo, a vůbec jsem neposlala svůj životopis. Řekla jsem si, že mě uvidí, jaká jsem a nemusí tušit nic o mých četných stážích a jazykové vybavenosti. Byla jsem tam několikrát během mé pediatrické stáže ( tam jsem nikomu příliš nechyběla) a pak ještě několikrát s využitím mých nečetných absencí na jiných povinných předmětech. Primářka (ano, čtete dobře) mě nechala dost asistovat a hodně věcí mi vysvětlovala. Popravdě, vůbec se nejednalo o obyčejnou okresní nemocnici, ale výjimečně dobře fungující pracoviště s určitou proktologickou specializací a skutečným odborníkem v osobě primářky v dobře fungující nemocnici. Něco jako malý český zázrak. Byla se mnou celkem spokojená, i proto, že jsem se přijela ukázat osobně a o její specializaci jsem toho, podle ní, dost věděla. Taky mě pozvala na kongres, který o svém oboru organizovala. Jen tak na chodbě jsem jí jednou řekla, že bych tam chtěla pracovat. Byla potěšená a řekla, že budou někoho brát. Později mi ale řekla jednu větu, kterou přepisuji doslova: „ Ráda bych Vás vzala, ale jestli se přihlásí nějaký kluk, budu mu muset dát přednost.“ Já stojím a jenom koukám. Ona hned doplňuje: „No ale letos možná budou i dvě místa“.

Adaptační program Olomouc

Pozvali mě do Olomouce na první kolo přijímacího řízení v rámci jejich programu pro absolventy. Komise byla všeobecná, za nemocnici a za fakultu, bez přítomnosti přednostů klinik. Proběhlo to bezvadně. Strávila jsem tam tolik času kolik všichni ostatní kandidáti dohromady. Byli ze mě nadšení, otázky na moje zahraniční stáže a moje plány padaly ze všech stran. Ještě jen večer jsem dostala email od zástupce místního akademického senátu, že takové lidi,  jako jsem já,  přesně potřebují , a že mi je kdykoliv k dispozici. Za 14 dní druhé kolo, tentokrát s přednosty vybraných klinik.

Druhé kolo pohovorů, dvě odlišná setkání

Nejdříve místní přednosta všeobecné chirurgie ( kterou jsem si řekla, jako mojí první volbu). Hned ve dveřích se mě ptá, jestli jsem “ta, která chce dělat dětskou chirurgii”, nebo “ta, co chce dělat plastiku” Odpovídám, že jsem byla doporučena komisí a na prvním místě mám všeobecnou chirurgii. Dál se ptá, jestli jsem někam chodila stážovat. To už nevydržím a ptám se, jestli mu poslali můj životopis. Říká, že ano, ale že se na něj nekoukl. Chápu, že je to tu celé o ničem.  Dál se ptá, proč chci dělat chirurgii. Říkám, že se mi líbí ta všeobecnost, a že ta šíře diagnostiky, že nikdy nevíme, co se v břiše ukáže. „ A nechcete tedy raději dělat urgentní příjem“, ptá se bez zájmu. Je to tu úplně mimo. Další zastávka mě čeká na místní plastice. Od začátku to probíhá odlišně, přednosta si udělal představu, kdo jsem a od začátku míří ostrými a přesně. Ptá se, proč jsem ochotná jít z Prahy, proč  nejdu tam. Dopředu zná odpověď, ví přeci o čem je české plastická chirurgie, ale chce slyšet mě to říct. Chce vědět, že vím v čem je problém. Že bez služeb, které na plastice nejsou, se nedá uživit.  Bavíme se o tom, co dělají za zákroky. Oba víme, že mně to nestačí, řešíme, kde se dá naučit mikrochirurgii. Ptá se, jestli mám jiné možnosti. Říkám mu o mém pohovoru ve Švýcarsku, který mě čeká za pár týdnů. Odpovídá, že je jasné, že mám jít tam. Dobře ví, že stejně musím na všeobecnou chirurgii ( kterou on dělal celých 7 let a je to jeden z důvodů jeho výjimečnosti).  Celou dobu jsme oba věděli, že není  šance, že k němu teď nastoupím, přesto to nebyla ztráta času.

A pak Brno…

Do Brna mě ani nepozvali na pohovor. To jsem tam dokonce i byla na stáži. Moc bych si přála vidět složky kandidátů, kterým dali přednost. Vyplnila jsem asi milión údajů o mém prospěchu, o mých českých a zahraničních stážích, kongresech atd. A nic. Trochu rozčarovaně tam volám. Ptám se, jestli moje dokumenty vůbec viděl někdo z klinik, na které jsem se hlásila. Paní odpovídá, že výběr dělal pouze zdravotnický náměstek nemocnice. Považuji to za nehorázné. Svoji složku posílám přímo šéfům vybraných chirurgických oddělení. Žádná odpověď, ale třeba se někdo podíval. Z mého okolí se tam hlásila jedna spolužačka. Šikovná holka, nadprůměrný student, velký zájem o neurologii. Stejný výsledek, ani pohovor. Dělám si vlastní závěr, bez možnosti to jakkoliv dokázat. Domnívám se, že hlavní překážkou je to, že jsem z jiné fakulty, jaká hrůza, pražské.

Jak mě vzali všude

Výsledek: v březnu se dozvídám, že mě berou do Švýcarska. Také mě berou na jakoukoliv kliniku z mého výběru v Olomouci, což zdvořile odmítám a se zástupcem akademického senátu si vyměním pár mailů o setkání s dinosaurem. Mé rozhodnutí chápe. Stejně jako přednosta plastické chirurgie. Volám primářce menší okresní nemocnice, která mi dosud místo nepotvrdila. Říkám, že půjdu do Švýcarska, i když až za rok. Chvíli je ticho, a pak nahlas přemýšlí, jestli by se to nedalo nějak udělat, a že by mě možná vzala i na rok. Opět s díky odmítám a vysvětluji, že si nějak poradím. Koncem června, tj. ve chvíli kdy mám místo i ten nejméně snaživý absolvent, volají z Brna. Nabízí mi místo na všeobecné chirurgii ( moje první volba). Trochu méně zdvořile odmítám. Na Bulovku taktéž oznamuji, že minimálně tu část s všeobecnou chirurgií se rozhoduji projít ve Švýcarsku. Pokud tam bylo něco v plánu, tak až za dva roky, takže není problém. Nakonec by mě vzali všude. Pozdě. První mi napsali ze Švýcarska.