Jak jsem hledala místo na plastické chirurgii
Časově odpovídá druhé polovině pátého ročníků LF.
Nastínění situace
Návrat z Erasmu ve Francii. Už nebylo, co řešit, díky pravidelnému docházení na sály plastické chirurgie během mojí 5 měsíční stáže bylo rozhodnuto. Otázka je co s tím. Jak se v ČR dostat na plastickou chirurgii ( tady by se hodila jízlivá poznámka o tom, že hodně pomůže mít za rodiče plastického chirurga). Obzvlášť když jsem chtěla (jakože opravdu chtěla) dělat PhD. Začněme fakty. Teoreticky se dá začít přímo na plastické chirurgii. Teď není místo na hodnocení této možnosti, pouze jí označme za nepravděpodobnou. Reálnou možností je začít na všeobecné chirurgii a po kmeni, tj. 2 letech přejít na plastickou chirurgii. Můžeme si na rovinu prozradit, že kromě zoufalých personálních situací nebude žádný primář nebo přednosta chtít přijmout někoho na dva roky, aby mu zamával a fandil při jeho cestě plastickou chirurgií. Takže to můžeme tajit a po dvou letech zmizet. To byla jeden z hlavních důvodů, proč se mi tato možnost nelíbila.
Strategie hledání a první problémy
Šla jsem na to systematicky a začala hledat, kde se dělá výzkum, a kdo je v seznamu školitelů pro PhD. Je tam poměrně hodně jmen, i z oboru plastické chirurgie. Už dopředu jsem měla zjištěno, na co si dát pozor, takže jsem si na Pubmedu prověřovala jejich publikace a na univerzitních stránkách jejich úspěšné a neúspěšné PhD studenty. Z toho by se daly vyvozovat mnohé znepokojivé závěry, ale o tom jindy. S některými z nich jsem si vyměnila emaily, s některými jsem mluvila osobně, za některými jsem se osobně vypravila mimo Prahu. Jen pro představu, podle množství a obsahu publikací a neúspěšnosti jejich bývalých studentů nevypadal skoro nikdo jako dobrý školitel. Výsledek: jeden zrovna končil na univerzitním pracovišti, jeden už nějakou dobu žádné studenty nevedl, další neměl čas ( ale zároveň se chtěl a potřeboval stát docentem), pro dalšího bylo problém z jaké jsem fakulty, pro jiného, že jsem z Prahy. Když jsem okruh hledání rozšířila i na jiné chirurgické obory, tak se k výše zmíněným důvodům přidala i absence probíhajících vědeckých projektů na daném pracovišti (to mě obzvláště šokovalo, protože se jednalo o největší univerzitní pracoviště v daném oboru) a celková neochota se do něčeho pouštět.
O stážích na plastické chirurgii
V co jsem doufala? Že někdo ocení moje zahraniční stáže na plastické chirurgii ( Belgie, Francie, Indonésie) a především to, že o to mám velký zájem a už leccos umím (pro představu jsem tou dobou znala postupy nejčastějších operací jako je abdominoplastika nebo redukce prsu, nějaké techniky rekonstrukcí, uměla se pohybovat na operačním sále, dost slušně a rychle šít včetně podkožních stehů a pokračovacího intradermálního). Navíc každý den se nepotkává student, který to opravdu vážně myslí s PhD studiem.
Kromě toho jsem se domluvila, že se o prázdninách (byť jen na týden) podívám do Vysokého nad Jizerou do ústavu chirurgie ruky. Tam to bylo mimochodem bezva. Kdykoliv to vyšlo, zašla jsem třeba v neděli na popáleninové centrum. V září před šestým ročníkem jsem se vypravila 200 km na pracoviště, kde to s PhD v tu chvíli vypadalo nadějně. Na nejlepší pražské pracoviště plastické chirurgie a jediné, kde mají nonstop provoz a dělají mikrochirurgii jsem se přes opakované dotazy nikdy nedostala protože vždy napsali jen: „ Máme momentálně dostatek zájemců z naší fakulty“
Jak to nedopadlo
Jak asi tušíte, nic z toho mi nestačilo, ani nepomohlo. Alespoň jsem viděla různá pracoviště a udělala si dost konkrétní a snad i komplexní obrázek o tom, kde je česká plastická chirurgie. Celé toto hledání v druhé polovině pátého ročníků k ničemu konkrétnímu nevedlo. Ubylo mi dost možností a čekal mě poslední rok. V tu chvíli jsem začala odchod do zahraničí vidět jako alternativu. Jak to bylo dál?
