Jak rozmluvit sebevraždu

Morbidně obézní pacient s divertikulitidou (zánět výchlipky tlustého střeva) vyšší závažnosti není dobrá kombinace. Při pohledu na paní Jaqueline to bylo ještě drobet horší, už na začátku se jen stěží pohnula na posteli a dýchání bylo možné jen s kyslíkem a značnými obtížemi. Rovnou zmiňuji, že mnoho sympatií ve mně nevzbuzovala, ale to přes pláštík profesionality (snad) málokdo poznal.

Selhání konzervativní léčby

Vyvíjelo se to podle očekávání. Původně konzervativní léčba s antibiotiky vedla jen ke zhoršení stavu. Navzdory názoru radiologů měl náš Velký boss (přednosta kliniky) emotivní projev při ranním hlášení ve smyslu nezbytnosti okamžité perkutánní drenáže u této naší pacientky. Provedlo se, ale opět bez zlepšení situace. V takových situacích bohužel nejde než operovat s výsledkem ne jiným než terminální kolostomie, s nepatrnou šancí na obnovení střevní kontinuity v budoucnu. Jinak řečeno, po týdenním martyriu pro všechny zúčastněné jsme se bohužel nevyhnuli operaci velmi rizikové pacientky, a navíc to skončilo vývodem. Jenže to nebyl konec, ale jen začátek.  Dle očekávání, 10 cm břišního tuku nepřišlo dvakrát vhod na hojení operační rány, která zhnisala, a bylo třeba s tím něco udělat. Zhruba v tu chvíli jsme se s paní Jaqueline podruhé setkaly, tentokrát na JIPu.

“Nechte mě umřít!”

V plánu byla léčba pomocí VAC terapie, což je prakticky houbička, která odsává z rány všechny tekutiny a negativní tlak vytváří lepší podmínky pro hojení. Bylo domluveno (a pacientkou podepsáno), že se tak provede v pátek na sále v celkové anestezii. Jenže v předsálí paní Jaqueline definitivně mění názor, proběhne záchvat paniky, stresu a odebírá souhlas s operací. Můj kolega z noční ani žádná sestra v přesvědčování neuspěli. Vrací se nahoru na JIP a je na mně, abych jednak vyplachovala ránu „staromódním“ způsobem a druhak vyřešila problém s nespoluprací pacientky. Když se zákrok neudělá, tak se neuzdraví. Ne, že by snad byla v okamžitém ohrožení života, ale vzhledem k situaci a její naprosté pasivitě a imobilitě se dny až týdny neposune z polohy vleže a to prostě ona přežít nemůže. Navíc opakuje jen to, že chce, abychom jí nechali, že chce umřít a chce zavolat EXIT (ve Švýcarsku legální služba asistované sebevraždy, i kvůli podobným situacím nepatří mezi moje oblíbence).

Osobní záruka

Sobotní služba, která se nedá nikdy dobře zvládnout ( více např. v tomto příspěvku), páchnoucí a neřešitelná rána u psychicky úplně dekompenzované pacientky, která odmítá jediné smysluplné řešení nastalé situace. Moji šéfové i sestry jsou ve fázi to vzdát, protože prostě není, co jiného nabídnout.  Velká paráda. Naštěstí mám nápad. Přinesu paní ukázat všechen materiál i houbu, vysvětlím jí jednotlivé etapy a pak tedy „postaru“ provizorně vyčistím ránu. Ani pro jednu z nás to není nijak příjemná záležitost. Podaří se mi z náznaků mezi pláčem a přáním umřít pochopit, že kromě momentální katastrofické situace v nemocnici to ani doma není o mnoho lepší. Je sama, dcera jí zahynula při nehodě a dost těžko se jí už předtím hledalo, pro koho žít. Vracím se asi o dvě hodiny později. Znovu trochu tlačím na pilu, ale situace operačních sálů o víkendu je neúprosná, a paní nemůže čekat až do pondělí. Podívá se mi do očí a ptá se, jestli jsem ochotná se osobně zaručit, že je to pro ní nejlepší varianta léčby. Překvapivě přímá otázka. Přikyvuji. Říká mi, že mi věří a s operací souhlasí.

Les étoiles dans les yeux

Pak se asi 2 týdny nepotkáme. VAC terapie úspěšně proběhne s několika výměnami houbičky, buď na sále nebo v lokální anestezii. Další komplikace se už naštěstí neobjeví, a tak další léčba probíhá na normálním oddělení. Během další ze služeb dělám vizitu u jiné pacientky v pokoji paní Jaqueline. Ona si mě všimne, a volá si mě. Příliš se mi to nehodí, ale zase nemůžu moc odmítnout. Říká, že mi chce něco říct: „ Už jsem ani nedoufala, že vás uvidím, ale víte, jsem moc ráda, že jste mě tehdy přemluvila na tu operaci.“, povídá mi. „ Jak jste se mnou mluvila, viděla jsem ve vašich očích takové hvězdičky, že jsem vám uvěřila“. Nemám, co na to říct. Někdy prostě člověk musí dát i kousek sebe, aby se věci pohnuly tím správným směrem.

Paní Jaqueline nakonec překonala všechny kritické momenty a vrátila se z nemocnice domů.