Jeden den Madame Nikdo

Víkendová služba v Zátoce žraloků ( pracovní název mého současného pracoviště)

Oficiální popis našeho pracoviště by mohl být například: Terciární univerzitní pracoviště viscerální chirurgie s širokým spádem pacientů z nejméně desítky periferních nemocnic.

7:30  Moje směna začíná za 30 minut, ale už teď je to prohraný boj. Přicházím s půlhodinovým předstihem, abych si prohlédla pacienty přijaté během noci a prošla laboratorní výsledky pacientů na JIPce. Problém nastane, jde jen o to ho včas objevit. Dnes mám na starosti cca 40 pacientů. Některé propustím hned ráno, ale další dorazí přes urgentní příjem.

8:00  V kantýně u čaje nebo kafe si předáváme službu. Přátelská atmosféra, bavíme se o tom, co se dělo v noci, a kde mohou nastat během dne problémy.

8:30 Není čas ztrácet čas. Procházím dalších asi 20 laboratoří a zdá se, že máme na oddělení epidemii hypokalémie (málo draslíku, potenciálně dost nebezpečné). Jeden pacient má 2.1 mmol/l, což je tak málo, že nechávám rezervovat další místo na JIPu kvůli sledování srdečního rytmu.

8:40 Propouštím asi dva pacienty. Papíry mám už od včera připravené, takže to proběhne rychle. Když to není hotové před 9:00, až do 13 hodin bych se k tomu nedostala, a to by porušilo pravidlo o odchodech pacientů do 11 hodin. Nezbytnost pro hladký průběh příjmu plánovaných pacientů. Jako na výrobní lince.

8:50 Volá první pacient, kterého jsme v minulých dnech propustili, že ho jizva pořád ještě bolí, a že mu zbývá poslední prášek ibalginu. Na státní svátek jsou lékárny zavřené a neví, co má dělat. Nabízím zaslání nového receptu e-mailem nebo faxem. Nic z toho nemá, takže smůla. Ztrácím 5 minut.

8:55 Měla bych pomalu mířit na JIP dělat vizitu. Kolega mi včera kromě asi padesáti dalších doporučení upozornil na jednoho pacienta, který se nějak nekonkrétně zhoršil, ani moc nevěděli proč. Jdu se na něj jen tak pro případ mrknout. Nacházím pána v posteli, dušný, necítí se dobře a jeho kůže je až do půlky stehen mramorovaná (známka nedostatečného periferního prokrvení, na chirurgii často známka sepse nebo jiného šoku). Volám sestru, která ho ještě ani neviděla.

9:00 Pacient je těžce hypoxický. Odebírám arteriální krev na analýzu krevních plynů. Jde mi to „ tak skvěle jako obvykle, takže na druhý pokus“. Volám na JIP, že ho okamžitě přesouvám. Dál urgentní dávka silného antibiotika a volám na CT, že budu potřebovat rychle jeden hrudník a břicho. Po telefonu upozorňuji mého Chef de clinique, se vším souhlasí.

9:15-9:30 Pacient má maximální dávku kyslíku přes speciální vysokoprůtokový systém. Sestry samy přivolaly fyzioterapeuta, který odsává a je vyděšený, jak moc to nepomáhá. Už mám výsledky krevních plynů – těžká respirační acidóza. Nejsem na to odborník, ale je to jasná věc. Volám šéfa z ARO, že budeme potřebovat místo u nich. Po krátkém objasnění situaci mi říká, ať přijdeme rovnou, nejde se na pacienta ani podívat.

10:00 Dokončila jsem předání na ARu, už teď mám hodinu zpoždění. Rychle běžím na náš chirurgický JIP, kde mám dnes 6 pacientů. Jsem tam až do 11:30, kdy musím mít hotovo, je polední vizita s médecin-cadre, což je šéf služby.

11:30 Dobíhám pozdě. Všechny na JIPu jsem viděla. Probíráme akutní problémy, co je třeba udělat za zobrazovací metody, a kdo může být propuštěn na oddělení.

12:15 První moment, kdy se můžu věnovat zbylým 30 pacientům na oddělení. 3 sestry najednou se mě ptají, jestli mám čas dělat s nimi vizitu. Jednu vybírám.

13:30 Viděla jsem pár pacientů na oddělení, odbavila přes 20 telefonátů, našla pár menších problémů a zklamala pár sester, že nejsem hned k dispozici. Se silným pocitem provinění si za 10 minut sním svůj oběd z krabičky. Situace se zdá být pod kontrolou.

14:00 Začíná koloběh telefonátů z JIPu, kde teď fyzicky nejsem.Někteří pacienti se stihli mezitím zhoršit, mohou krvácet nebo jsou akutně zmatení. Snažím se co nejvíc věci zvládnout po telefonu abych mohla pokračovat ve vizitách na oddělení. Je to hra s časem

17:45 Stihla jsem vidět všechny pacienty, napsat vizity a několikrát odběhnout na JIP. Žádám o další akutní CT břicha. Zaseknu se u jedné rány, která se nějak dobře nehojí a musím to zkontrolovat a propláchnout.

18:20 Snažím se sehnat mojí cheffe-de clinique, abychom probraly pacienty a jejich vývoj během dne. Neochotně souhlasí. Během našeho krátkého rozhovoru asi 10 každé z nás zazvoní telefon. Nedá se prakticky dokončit věta, natož myšlenka. Nakonec odbíhá na sál.

20:00 Nadiktovala zprávy propuštěných pacientů. Většina akutních věcí je zvládnutá. Přichází kolegyně na noční službu. Předáváme si pacienty, i jejich problémy. Omlouvám se, že jsme nedotáhly některé pacienty, jak bych si představovala, ale bez porady se šéfem nemám právo organizovat žádná větší vyšetření.

20:50 Připravila jsem většinou propouštění na další den. Napsala jsem zbytek dnešních příjmů. Součástí této části dne je i moje akutní hypoglykémie, která se vyřeší vším sladkým v dosahu mé kancelářské židle. 21:00 Odcházím!!! Dnešní bilance je 13,5 hodiny, přes 50 telefonátů, 2 překlady na JIP, 1 překlad na ARO, špatný pocit z nedokončených rozhodnutí u některých pacientů a pěkná porce frustrace z „ práce na chirurgii“.

A takových dnů bylo….zatím neuzavřená množina víkendů a státních svátků v práci.