O paní Lucienne, která neměla štěstí na chirurga

Paní Lucienne byla dosud soběstačná osmdesátiletá dáma, která měla dvě děti. Vyrůstala v severní Francii na pobřeží. Její otec provozoval malý krámek s potravinami, ale jen do té doby, než se ve Francii rozmohly supermarkety.  Manžel paní Lucienne zemřel brzy, a tak se přestěhovala poblíž Paříž nedaleko svých dětí. Asi před 6 lety měla bolesti  břicha vlevo dole a vyšla z toho divertikulitida, která se operovala na našem oddělení, tehdy postarším chirurgem, který byl nyní už v důchodu. Dokumentace o této epizodě neexistovala.

Nejdříve jen močové infekce

Od té doby, trápily paní Lucienne časté močové infekce, které byly způsobeny podivnými bakteriemi, takovými, které máme spíš v zažívacím traktu než v močové trubici. Jednoho dne, náš urolog nakoukl do močového měchýře a díky kontrastní látce se ukázalo, že tlusté střevo komunikuje s močovým měchýřem. To už paní Lucienne nebyla několik měsíců doma, ale v naší přidružené léčebně dlouhodobě nemocných. Čekalo se, až se zbaví poslední komplikované močové infekce a bude moci jít na operaci, aby se odstranila komunikace s močovým měchýřem.

První problémy

Přišel den D, na sále jsem byla jako asistent, ale operatéři byli výjimečně dva, doktor Ital- šéf oddělení, který přišel „radit“ a doktorka Italka, jejíž byla paní Lucienne pacientka. Postupně se ukázalo, že starý chirurg z nějakého důvodu vypodložil břišní stěnu kýlní mřížkou, která se ke všemu přilepila a celkově střevo komunikovalo i s dělohou. Situace byla nepřehledná a začala krvácet děložní tepna. Doktorka- Italka podle svého zvyku spontánně bere do ruky přístroj na kovové svorky a umísťuje jich nejméně 10 do operačního pole. Děloha se musí odebrat, ale bohužel ani s tlustým střevem se nedaří a operace končí vývodem na břišní stěně.

Něco se nepovedlo

Paní Lucienne se probouzí a vidí, že se příliš nedařilo. Nikomu nemá nic za zlé. Po krátkém pobytu na oddělení se vrací do LDN a několik měsíců o ní neslyšíme. Jenže infekce močových cest se vrací. Zhoršují se ledvinné funkce.  Paní se vrací a na sále s urologem děláme další vyšetření s kontrastem. Sonda-drátek, vůbec nemůže projít do levého močovodu, který na rentgenovém vyšetření s kontrastní látkou najednou končí. To vše v blízkosti jedné z kovových svorek.  Neopatrnou manipulací bez kontroly situace ona doktorka svorkou uzavřela levý močovod. Pacientka náchylná k tvorbě „ spojek“ mezi orgány mezitím vytvořila další mezi močovodem a močovým měchýřem, nad úrovní svorky.  Chyba je prokázána, ledvina se musí zachránit v jiné nemocnici, kde dělají provizorní vývod než se zorganizuje operace.  Reakce Doktorky-Italky?  Že to není možné, že to určitě zkontrolovala a určitě vzniklo nějak jinak. Dál se už nezajímá. Jsme ale ve Francii a ne v Česku a nikoho z rodiny ani nenapadne si stěžovat. Chystá se další operace s malou šancí na spojení přerušených částí močovodu, tentokrát v gesci urologa. Rodina chvíli váhá a operace je jednou odložena, což se neobejde bez hanlivých poznámek od všech chirurgů. Jakoby v tu chvíli už neměli právo váhat.

Ne všechno lze opravit

Operace se nedaří podle plánu. Močovod je nakonec poškozen na několika místech a jeho přímá oprava není možná. Nakonec musíme vyvést i močovod na levou stranu stěny břicha, aby se zachránila ledvina. Paní Lucienne má za sebou 3 operace a napravo stomii (prakticky bez šance na opětovné spojení) a nalevo močový vývod. Kvůli hojení střev trvají chirurgové na dlouhodobé dietě bez vlákniny, což v naší nemocnici dopadá na každodenní bramborovou kaši se šunkou. Paní Lucienne se nemá dobře, nejí, má chuť zvracet. Nechce chodit s fyzioterapeutem, jednou si promluví s psychologem, kterého objednám.  Mluví ale i se mnou. Vypráví mi o dětství. Bavíme se ale i o současnosti a vidím jak ztrácí všechnu chuť žít. Nikomu nic nevyčítá, celou situaci si neuvědomuje jako něčí chybu.

Zůstává ještě několik dní, protože rodina řeší, co dál. Ovšem netrpěliví chirurgové  každou vizitu pomlouvají celou rodinu, jak se nestará, jak si nechce vzít paní domů. Doktorka-Italka se s celou situací vyrovnává nadáváním  na to, jak se Francouzi nechtějí starat o své příbuzné a jak v Itálii je všechno jinak. Sama má rodiče 2000 km daleko. Paní Lucienne se vrací do léčebny pro dlouhodobé nemocné, všichni chirurgové ke své práci. Jako by se nic nestalo. Něco se ale stalo.