První rok v Zátoce žraloků (univerzitní klinika)

I’m a shark, and I swam in a lot of different ponds, but I’m ready for the ocean. Matt Riddle

Bylo to jako splněný sen. Darem osudu, karmy nebo štěstí si vzpomněli na můj dříve zaslaný životopis v místní nejdůležitější univerzitní nemocnici a pozvali mě na pohovor. Někoho nutně potřebovali, a tak moje složka znovu upoutala něčí pozornost. Pohovor nebyl nijak náročný ani zajímavý ( o pohovorech se více dočtete zde), v mojí okresní nemocnici můj přestup podpořili, a tak jsem mohla  začít na klinice viscerální chirurgie. Spolu se mnou tak prvního dubna přicházel i balík naděje, že se věci konečně obrátily k lepšímu a s mým plánem uspět v chirurgii to vypadá dobře. Nic jiného jsem si ani nemohla přát. Nemohla jsem se víc splést.

Přidělili mě do hepatobiliárního týmu. Do té doby jsem stěží držela kameru při operacích žlučníku a poslední rok ani to ne. Bylo dost, co objevovat. V podstatě na střídačku hepatektomie a operace pankreatu.  Na první měsíc si nemůžu stěžovat, další tři médecins assistants z našeho týmu se dobře postarali, abych se zorientovala. Nikdy mi netrvalo tak dlouho poznat všechny náležitosti mojí práce, jako právě tady. Všechno mělo své pravidla a guidelines. Jak přesně a systematicky psát se sestrou vizity, jaké formuláře vyplňovat pro hromady různých seminářů, různě orientovaných tumorboardů (pravidelné diskuze různých specialistů ohledně onkologické léčby) , jaké věty používat a nepoužívat v propouštěcích zprávách… Každý den přesně rozparcelovaný mezi ranní a odpolední „colloque“ – hlášení, vzdělávací nebo radiologický seminář a ve čtvrtek ráno pravidelné hlášení komplikací. Ranní hlášení má podobu sešlosti, kde jen Jeden má pravdu a má jí vždycky. Je to přednosta kliniky, který si k popisům pacientů ze služeb jen na základě stručného popisu situace jen málokdy odpustí nějaký komentář. Buď pěkně podporující („ano, jsme tu nejlepší“) nebo zcela odsuzující poznámku („udělali jste to úplně blbě, je to nepřípustné“). Nikdo z dalších 10 přítomných profesorů a specialistů ve svém oboru si nikdy nedovolí během hlášení oponovat.

Bienvenue en enfer

Asi tak po měsíci začalo moje peklo. Byla jsem v týmu nejmladší. Dostala jsem se na univerzitní kliniku v druhém roce mého postgraduálního vzdělávání, jen po 11 měsících ve Švýcarsku.  Nikoho jsem tam dopředu neznala a přicházela jsem z menší, trochu opovrhované nemocnice mimo hlavní osu spolupráce. Většinu operací a diagnóz jsem znala tak maximálně teoreticky. A nechala jsem si to líbit. To všechno a i další věci, vedly k tomu, že mě ostatní ani trochu nebrali a téměř všechny rozhovory byly jen festivalem povyšování a shazování. Vůbec jsem nevěděla, co s tím. Jak si to představit?

Několik případů

• Na kongresu Švýcarské společnosti chirurgie: „ Jak se Ti tu líbí ?“ Já: „ Přijde mi to fajn zorganizované a zajímavé“ Ona: „ Hmm, oproti mezinárodním kongresům je to chabý. Já: „ A traumatologický kongres před měsícem v Bernu se ti taky nezdál?“ Ona: „ To je dobrý, tak akorát pro začátečníky!“
• O zprávě z histologie: Sekretářky mě upomínaly o jeden propouštěcí dopis, který jsem ale nemohla dokončit, protože chyběla zpráva z histologické analýzy vzorku. Obvolala jsem sekretářku na patologii a skončila u kolegy na stejné úrovni potravního řetězce, jako jsem byla já, který mi přátelsky doporučil kontaktovat přímo jeho šéfku, profesorku a přednostku kliniky patologie, která tu zprávu zatím jen formálně  nepodepsala.  Tak jsem jí napsala email, slušný včetně všech formálních náležitostí (jojo, francouzština). Odpověď nepřišla, ale zato dorazila jedna Chef de clinique s tím, že si jí daná profesorka na jednom semináři naštvaně stěžovala, že se na ní obyčejní médecins assistants z naší kliniky dovolují přímo napsat kvůli nějakým propouštěčkám. Ostatní volali, takže jejich jméno si nezapamatovala, ale já jsem se podepsala.  Společně s ostatními mě donutila napsat jí omluvný email, že jsem si dovolila jí obtěžovat a upomínat jí.
• O síle mládí: Další týden, kdy se neobjevuji v operačním programu. Seberu zbývající kapičky odvahy a rovnou se zeptám jednoho z profesorů v týmu, jestli je nějaký problém s mojí prací, že mě nedávají na sál. Odpověď je ozbrojujícím způsobem přímočará: „ Ne, žádný problém není, jen jsi prostě… nejmladší“.
• O nedotknutelnosti některých: Celý červenec děláme práci pro 4 doktory ve dvou, což znamená pravidelně dělat vizity i papíry pro více než 20 pacientů. Pod 13 hodin denně práce nejdeme. Moje skvělá kolegyně se najednou na pár hodin vytratí. Pak se jí opatrně ptám, kde byla, a proč nic neřekla. „ Měla jsem schůzku k mojí doktorské práci, nemusím Ti nic dopředu říkat. Je to moje priorita, až jednou budeš taky dělat výzkum, tak to pochopíš!“.

Jaké jsou tedy výhody a nevýhody

• Prons
  • Posouvá mě to k atestaci.
  • Vidím ty nejkomplikovanější a nejkomplexnější pacienty.
  • Někteří moji profesoři jsou špička.
  • Konečně mám od koho se učit klinický výzkum.
  • Technické vybavení ( jsem master ve VAC terapii).
• Cons
  • Posouvá mě to ke ztrátě zbytků sebedůvěry.
  • Operování je bída, jen čekám, až postoupím v hierarchii asistentů mezi ty starší.
  • Kamarády tu fakt nejde najít, úspěch je jen nemít nepřátele.
  • Pracovní doba standardně 12 h/den ( oficiálně 9:40).
  • Práce se někdy prostě nedá zvládnout, příkladem mohou být víkendové služby ( více zde)

A co je v plánu dál?

Každý na naší klinice nějakým způsobem trpí a upozaďuje svoje přání a potřeby. Frustrace se přenáší z nejvyšší kasty šéfů až k nám dolů a stejně tak způsoby chování, jednání s lidmi a míra (ne) respektu. Všichni milují chirurgii a pro příslib naděje v budoucnu jsou ochotni tento režim vydržet. Cena za přežití v nejlepší evropské nemocnici (podle žebříčku z roku 2019) je pro každého jiná. Výhodu mají arogantní jedinci a psychopati.  A jak to zvládám já? Jistě ne ideálně, ale je to dost významná zkušenost.  Určitě vím, že je to tu pro mě na dobu určitou. Každý týden je dlouhý, ale pokud nedojde ke změně poměrů a mého postavení v Zátoce žraloků, více než 2 povinné roky k atestaci to nezvládnu. Při pohledu o úroveň výš, mezi Chefs de clinique, si ostatně často kladu otázku, jestli v jejich věku, zralých třicátníků, chci být v jejich situaci a odpověď se významně naklání k velkému NE.